Občas je třeba vypadnout z města. Ideálně do přírody, kde se dá „vypnout“ a připravit se na další pracovní týden. Jsem z lipového dřeva, logicky mě to tedy táhne do přírody. I když v Krkonoších moc lípa neroste, mám to tam moc ráda. Pojete tedy se mnou na výlet do Krkonoš.
Nemám úplně v oblibě místa s velkou koncentrací turistů. I když se Pomezní boudy za poslední roky rozrostly a budují se zde nové penziony, pořád to není Špindl nebo Pec pod Sněžkou. Podstatné je, že se sem na česko-polské hranice dostanete autobusem z Hradce Králové zhruba za dvě hodinky. Obec Horní Malá Úpa a její nejsevernější část Pomezní boudy se nachází v nadmořské výšce 1050 m.n.m. a fungují nejen jako centrum turistiky této části Krkonoš, ale i jako hraniční přechod do Polska.
Ale dost bylo popisování, zbytek si můžete najít na Googlu. Od konečné zastávky autobusu Horní Malá Úpa – Pomezní boudy se vydejte směrem k hranici a najděte zelenou turistickou značku na mapě označenou jako Hřebenovka. Pozvolna stoupá do lesa a vy si připadáte jako pašeráci za starých časů. Stezka kopíruje hranici a vy můžete dětem zkrátit cestu třeba příběhem místních pašeráků. Nejvyšším bodem dnešního výletu je Lysečinská hora v nadmořské výšce 1188 metrů. Ještě než dojdete k ceduli s jejím názvem, vystoupí z lesa poslední sloup vleku U kostela.
Procházíte místy, kde hnízdí tetřívek, proto je záhodno chovat se ohleduplně. Příroda je tu opravdu nádherná. Po chvíli začíná cesta klesat a příroda ukazuje, co dokázala vytvořit. Voda z tajícího sněhu, která na jaře protéká po skalách i po cestě tu vytvořila koryto, je třeba sestupovat opatrně. Pořád se držíme zelené značky, která nás vyvede po 6,5km na asfaltovou Cestu bratří Čapků vedoucí z cíle dnešního výletu – Horního Maršova. Jsme na cestě zhruba 2 hodiny a kus cesty nás ještě čeká. Po asfaltu scházíme jen pár set metrů a poté opět po zelené značce do lesa. Tahle trasa nás vyvede zase trochu nahoru. Musíme se totiž dostat k dnešní občerstvovací stanici, Rýchorské boudě. Zelená značka vede lesem, mírně stoupá i klesá, až se objevíme na louce nad Albeřicemi. To už máme v nohách 10 km a slabší kusy si začínají stěžovat. Chce to si malinko odpočinout a pokochat se výhledy na údolí Horních Albeřic. Pasoucí se stáda krav působí alpským dojmem, byť tu chybí velehory. Co tu ale nechybí je klid, davy turistů k těchto končinách nečekejte.
Ale čas zastavit nejde, takže se zvedáme a vyrážíme směr Rýchorská bouda. Cesta je tu celkem upravená a vede přes louky pozvolna vzhůru. Zhruba po třech hodinách se dostaneme k Rýchorskému kříži, rozcestí, ze kterého je naše občerstvovací stanice nadohled. Po 13,5 km a zhruba 3,5 hodinách přicházíme k Rýchorské boudě. Stojí na nejvýchodnějším hřebeni Krkonoš v nadmořské výšce rovných 1000 m. Je výjimečná pro svoji polohu v první zóně Krkonošského národního parku v klidné a doposud téměř neporušené krajině Rýchor.
Rýchorskou boudu postavil za jeden milion korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako moderní pohostinské zařízení. Objednatelem stavby byli v roce 1926 slečna Bertholda Hampelová a Josef Grossmann. V roce 1946 přešla bouda pod národní správu Klubu českých turistů v Praze. V roce 1976 převzala boudu Správa KRNAP, která se rozhodla zde vybudovat první školicí středisko ochrany přírody. Místní restaurace nenabízí nic světoborného, ale pivo, klobása nebo polévka myslím bohatě postačí. Po zaslouženém odpočinku a občerstvení vyrážíme dál.
Poslední úsek je dlouhý už jen 3,5km a je celý z kopce. Lesní cestou se dostaneme na louky nad Horním Maršovem, odkud si užijeme poslední výhledy na tohle nezapomenutelné údolí. Po zhruba 16km scházíme do Horního Maršova na autobus, který nás odveze zpátky domů. Tenhle výlet je parádní od konce dubna až do listopadu. V zimě je na hřebeni sníh a tak se tam můžete vydat třeba na skialpech. I tenhle v současnosti moderní sport se tu dá provozovat.
Eliška H.
